Seděla jsem v lavici jako každý den školou Povynný. Za mými zády si omně někdo šuškal že jsem jako každá blondýna z televize a že jsem úplně blbá.Klidně bych se zvedla a reagovala na ty narážky,ale bojím se že se mi roztřesou kolena a se strašnou úskostí bych padly na kolena jako když kámen spadne. S tímto strachem jsem se nedokázala pohnout.Ani jsem se neotočila ani nereagovala a ani nespadla nazem. A navíc kdybych padla tak bych si zamazala své nové rifle spotiskem kytičkami od B arbie(proto mi tak říkají). Nemohu se ani hnouta a chvíli je výtvarka. Nemohu se hnou a ani nemám nachystáno. Jsem jako z kamene. Proč? Protože dělám jako že neslyším ale stejně slyším! Pak zazvonilo a já tak seděla v lavici a ani se nehnula. Potom ke mne přišla dívka, se snad miliardami zravých copánků, které ji vlály ve větru. Vítr vlál z otevřeného okna a mně moje blonďatá hříva vlála také...



máš tam chybu,píše se zjistíš,ne jistíš